Když nepočítáme remaky Evil Dead a Carrie, tak The Conjuring byl asi nejočekávanější horor letošního roku. O to více, když ho režíruje James Wan, jehož první díl SAW je již legendou a který nás minulý zazdil do sedaček svým Insidious. Rozpačiteji ale někteří, včetně mě, koukali na bratry Hayesovi, kteří se chopili scénáře. Jejich House of Wax je totiž spíše znám jen kvůli Paris Hilton a The Reaping pod taktovkou Hopkinse také moc nadšené ovace nesklidil, za to zase já si to nemohu vynachválit. Bishara na skladatelské pozici je po Insidious přijímán kladněji. Organizace MPAA, která určuje přístupnost filmů v USA, označila snímek jako příliš děsivý a proto mládeži nepřístupný. Otázkou, kterou si kladou všichni fanoušci už měsíce zní: Vyčaroval nám Wan takový horor, po kterém nám slezou chlupy hrůzou? Očekávání fanouška je na nejvyšším stupni.
Zahraniční hodnocení na IMDB a RottenTomatoes veskrze srší samou chválu a již úvodní sekvence nám slibuje dosti a postupně nás zasvěcuje do historie, která souvisí s nadcházejícím dějem a také zjišťujeme, že Wan od svých oblíbených panenek neopustil. Ta zdejší má jméno Annabelle. Podle zajímavostí si Wan přál natočit film ve stylu starých duchařských hororů ze 70. a 80. let a musí se uznat, že atmosféra se mu povedla. Jak vizáž herců, interiér a exteriér domu, tak i vybavení a hudba jsou ve stylu starých klasik a člověk místy nemá pocit, že sleduje snímek z roku 2013. Hodně těch klasik také film připomíná. Aspoň já jsem několikrát cítil inpiraci u filmů např. Poltergeist (1982) či později The Exorcist (1973). Nicméně filmů, které Vám snímek bude svými segmenty připomínat, naleznete, stejně jako já, určitě více. A nejen ze starší “zlaté” hororové éry. Celkový old-school dojem ale malinko kazí dobrá technická stránka kamery, kterou ale musím vyzvihnout za dosti úžasných scén a záběrů.
Není to jen look, který připomíná staré klasiky, ale i celková forma děje. Od idylického začátku, přes houpavý průběh děje a velké finále, až po klasický happy end závěr (jakoby to z oka Poltergeistovi (1982) vypadlo), což může řadu fanoušků zklamat. Očekávané strašení ale naštěstí přichází brzy po naštěhování rodinky Perronových, nicméně jede také podle klasické šablony, kdy nejdříve jde o strašeníčko menšího rázu které se postupně zvyšuje a zvyšuje. Zde se ale znatelněji projevuje to, kdo film režíruje. Wan totiž i obyčejné zatahání za nohu umí podat tak, že atmosféra vyletí strmě vzhůru. Se vzrůstající tendencí ataků je Wanův styl vidět více a více. Velké plus má u mě třeba za druhou scénu v pokoji (Trying to sleep), kde by se atmosféra dala až krájet a malá Christine byla naprosto skvělá. Také jsem rád, že lekačky nebyly z poloviny až tak předvídatelné, což mělo za následek to, že když jsem ji čekal, nepřišla, a v momentě kdy jsem ji už nečekal, bum!
Značnou část jede snímek v rytmu, že divák netuší s kým nebo s čím má přičinění, díky čemuž se dostává do stavu “strachu z neviděného”, což mám u duchařských hororů velice v oblibě protože člověk se vždy bojí více, když nezná protivníka. Díky tomu je dost scén opravdu dobrých a v kině jsem skoro ani nedutal. Bohužel při prvním odhalení oného protivníka jde předchozí vybudovaná atmosféra víceméně do kytek, i když se ještě po nějaký čas obstojně vrací, a stává se z toho až “klasická duchařina” (nicméně nadprůmerná klasická duchařina). A ono vychvalované a opěvované tleskání, které tak dobře působí v traileru, celkový film značně kazí. Abych to tedy upřesnil. Kazí to fakt, že ruce, které tleskly, jsou viditelné a působí až jakoby z jiného filmu. Aspoň mě do celkové atmosféry naprosto nepasovaly. Být to jen zvuková záležist, tak je to asi jiná. Takto ale pro mě ne.
Po příchodu Eda a Lorraine Warrenových, proslulých vyšetřovatelů paranormálních jevů kteří připomínají Indiana Jonese s manželkou v para stylu, je stav “strachu z neviděného” už z většiny úplně pryč, díky Lorraininému daru vidění, a naše Bathsheba s Rorym a dalšími nabírají na tempu viditelnosti ve scénách. U Roryho by to ani nevadilo, ale maska a použití Bathsheby bylo pro mě prostě špatné a celkový dojem z filmu mi dost kazila. Na druhou stranu, pokud měla být maska taková schválně, aby byla co nejvěrnější 70. a 80. letům, tak se i povedla. Jak se ale snímek začal chýlit ke konci, The Conjuring mělo opět mou plnou pozornost a “final scéna” byla naprosto parádní. Naprosto skvělá hororová podívaná ve které až excelovala Lili Taylor. To co předvedla za výkon je něco nepopsatelného. Tak enormě ty poslední scény procítila, až mi místy tuhla krev v žilách a oči nevěřícně zírali na plátno. Bravo!
Musím ale podotknout jeden fakt. Diváky, kteří znají horory ze 70. a 80. let (třeba zmíněného Poltergeista a dalších) závěr finalní scény asi nijak nepřekvapí, spíš ho budou takový očekávat a očekávali. Ostatní asi budou zaskočeni a možná i zklamáni. Žádná velká “herda nakonec” se totiž nejedná. A to, prosím, neberte jako spoiler. Závěrem musím pochválit úplně poslední scénu filmu, která naštěstí nebyla stejně hloupá, jako v radě jiných filmů. Doporučuji také dokoukat následné titulky, jelikož obsahují fotografie reálných rodin Perronových a Warrenových spolu s novinovými výstřižky ze případu apod., což osobně beru jako krásnou tečku a osobně doufám, že se opravdu jedná o autentické materiály.
Závěrem musím říci, že osobně nechápu označení snímku jako příliš děsivého a proto mládeži nepřístupného. Rating 15 by byl tak přiměřený, jelikož i přes pár opravdu dobrých scén s parádní atmosférou, jakou Wan prostě umí, pro mě snímek nějak příliš děsivý nebyl a nemyslím, že pro většinu bude. Čekal jsem daleko větší “nářez”. Nutno ale uznat, i přes mé výtky výše, že The Conjuring je i v dnešní době nadprůměrný hororový kousek a Wan své kvality nejednou ve filmu dokázal. A z hlediska toho, že snímek je, a nebo i má být, ve stylu starých duchařských hororů ze 70. a 80. let, tak se jedná o až bombu, která skoro věrohodně vypadá jako z té doby a upřímně, kdybych v té době žil a The Conjuring viděl v kině, tak nevím nevím. 🙂 A případně jako pocta starým duchařským klasikám to skoro až nemohlo býti lepší a zaslouží si minimálně 80%.
P.S.: Panenka Annabell mě fascinovala a zároveň ve mě vyvolávala nepříjemný pocit. Stejně jako celkově panenky Wana, jejichž největší přehlídka je v jeho filmu Dead Silence. I tak ale staré panenky pro mě mají své nezaměnitelné kouzlo.
P.S.S.: Naprosto nechápu, jak ohlušující rámus padajících a tříštících se věcí nemůže ani jedno z dětí v domě probudit.
Recenzi připravil Patrik Chrastil